Těžký život drbny obecné.....

Jezdím denně do práce autem. Docela daleko. Má to spoustu nevýhod. Ale i pár výhod. Cestou zpátky k domovu se mohu kdekoli stavit na nákup. Podle toho, co potřebuju. 

Když potřebuju jenom maso, stavuju se v jednom nejmenovaném městečku v jednom nejmenovaném marketu. Nemusím totiž šampat celým obchodem, ale hned za dveřmi je masna. Super. Zdržení do pěti minut. Luxus. Pokud tedy…….

Jsem muž. Nakupuju jako muž. Vím, co chci koupit. Přijedu, zaparkuju, vystoupím, vlezu do hokynářství, koupím, zaplatím, odcházím. Proto jen těch pět minut.

Ale onehdy. Blížím se k odbočce k obchodu. Přejedu přechod, nikdo na něm. O dvacet metrů dál už ale musím brzdit. Vozovku, v těchto místech čtyřproudou, přechází maminka s dítětem za ruku. Je to totiž přímo  proti obchodu. Trochu toho riskování a rodičovského vzoru se kvůli zboží ve slevě přece snese, ne?  Zakroutím hlavou. Ještě, že měla alespoň viditelnou žluto-červenou bundu.

Odbočím, zaparkuju, vyřídím jeden hovor a vyrážím do obchodu. To je dneska nátřesk. Ani se ty lidi nevejdou dovnitř. Snad deset se jich tlačí kolem vstupních dveří a hledají škvírku, kterou by, i se svými vozíky, proklouzli dovnitř. Co to proboha zlevnili???

Důvod odhaluji záhy. Přede dveřmi stojí žluto-červená bunda. I s dítětem. Jen v druhé ruce ještě třímá vozík. A vedle stojí i její kamarádka. Ta zabírá druhou polovinu neustále se otevírajících se a zavírajících se dveří. Dlouho se neviděly, holky. Takže i hovor bude asi dlouhý. Stejně tak asi i vedení, na kterém si, evidentně, obě stojí. Ať si. Ale proč ve dveřích, ptám se????   Já, byv bez košíku, jsem proklouzl. Nakoupil své dvě položky v masně, a, soudě dle davu, který se vřítil do obchodu, jsem poznal, že vzpomínání oněch zátek u dveří už asi skončilo. Nasedám do auta a čtu si zprávu. Prosba z domu o zakoupení čehosi v železářství. Výhoda dlouhé cesty domů. Zajedu zpět 400 metrů na náměstí, zakoupím a odjíždím. Blížím se k přechodu poblíž výše zmiňovaného „ucpaného“ obchodu. Mnu si oči. Ano, vidím dobře. Na kraji chodníku u přechodu stojí žluto-červená bunda, dítě a… další kamarádka. Smích, povídání, dobrá nálada. Jsem slušný řidič. Jezdím dlouho. Zastavuji před přechodem a blahosklonně kynu k přejití vozovky. Žluto-červená bunda mi vesele mává, že nechce přecházet, že chce jen povídat. Ale proč na začátku přechodu????   Stojím. Znovu kynu, že rád počkám. Auto za mnou už troubí. Nevím na koho a je mi to jedno. Jsem slušný řidič a umožňuji chodcům, stojícím na začátku přechodu, bezpečně přejít. Znovu odmítavé gesto a výraz nepochopení, proč nejedu. Ale já mám u přechodu chodce.  Teď už troubí i třetí a šesté auto v řadě. Ale já mám čas. Má-li ho i paní, bude to dlouhý den. Nakonec strašlivý pohled, kroucení hlavou a žluto-červená bunda, i s dítětem a kamarádkou, přecházejí. Na druhé straně přechodu budou jistě pokračovat.

Pomalu se rozjíždím a mám dobrý pocit. Pro takové paní já budu mít vždy dost času……….